Příběh v Second life

Dáša hbitě prokličkovala mezi regály a protáhla se k mrazicím boxům.  Jedním okem spěšně koukla dovnitř – zase nemají tu mojí zmrzku, prolítlo jí hlavou. Protáhla se okolo pokladny a rychle vyrazila ke svému autu před obchodem. Špatný den, maso co chtěla, neměli, navíc od rána se jí smůla lepí na paty.
Na parkovišti zůstala bezradně stát. „Kde mám auto?“, pomyslela si zděšeně, „jsem sice zmatkař, ale že by až takový?“Dřív, než stačila své myšlenky dovést do konce, tak ho uviděla. Její miláček byl doslova zatarasen jinými auty.
Lomcoval jí vztek, „zrovna když pospíchá, tak si nějaký blbec postaví auto tak, že nemůže vyjet!“
Rychle navolila na mobilu telefonní číslo svého manžela. Musela tu nespravedlnost někomu říct, svěřit se, nedržet svůj vztek v sobě. Ano, potřebovala se vyvztekat, ale nikdo nebyl zrovna na blízku.
„Slyším Tě Dádíku“, ozvalo se z mobilu. Dáša se nadechla a spustila svůj vodopád slov, který začínal skoro vždycky podobně: „Davide, představ si, co se mi teď stalo…“
Telefonovala a nervózně přecházela okolo auta. Vtom si všimla, že jí někdo do zaprášeného zadního skla napsal prstem dvě slova.
„Davide, co je to second life?“, zeptala se do telefonu, „nějaký idiot nám to napsal na zadní sklo, budeš ho muset umýt“

David nevěděl, ale během dne si na to vzpomněl, a večer už měl díky internetu zdánlivě jasno.
„Dádíku“ zavolal pak z kuchyně do pokoje, „Jak ses ptala na to second life, tak to je prý nějaká nová hra, něco jako wowko“
„Díky zlato, pak se na to kouknu“, ozvala se z pokoje Dáša.

Tak a teď je volba na vás (v komentářích):
a)    Má se Dáša přihlásit do SL a já tady zveřejňovat další pokračování
b)    Ne, příběh tímto končí, žádné pokračování nebude  

PS: Tento příběh se nikdy nestal, postavy jsou zcela vymyšlené, případná podobnost je čistě náhodná.